Oheň jako vnitřní motor: Jak mi ušní svíce pomáhají najít klid i inspiraci

Někdy se mi jen tak hlavou honí myšlenky. Jsou jako hejno neposedných ptáků – každá letí jiným směrem, žádná se nechce usadit. V těchto chvílích se cítím neukotvená, rozptýlená, trochu ztracená sama v sobě. A právě tehdy sáhnu po svém malém rituálu – po ušních svících.

Zapálím svíci

lehnu si, zavřu oči a nechám ji pracovat. Nejprve sleduji ten vnitřní chaos – je hlasitý, neuspořádaný, jako šum v rádiu naladěném mezi dvěma stanicemi. Ale pak… začne se cosi měnit. Přijde moment, kdy chaos už jen pozoruji, aniž bych se do něj zaplétala. A někdy – když mám štěstí – nastane ticho.

To ticho je vzácné

Ne prázdné, ale hluboké, plné potenciálu. A právě v tom prostoru se občas objeví něco navíc – obraz, nápad, úplně jiná myšlenka, která mě překvapí svou jasností a silou. A když mám opravdu velké štěstí, přichází něco víc než jen nápad – přichází inspirace. Ta opravdová, tvořivá, která nenechá srdce v klidu, dokud ji nezrealizuji.

Co je na tom nejkrásnější? Že když přijde inspirace tímto způsobem, často má i nečekanou sílu se okamžitě zhmotnit. Jako by oheň té svíce byl mým hnacím motorem. Zapálím plamen venku – a rozzáří se i plamen uvnitř.

Někdy mám inspirace víc, ale právě ta, která ke mně přichází v tichu a klidu ušních svíc, bývá často tou nejčistší. Nejhlubší. Nejosobnější.

A tak znovu a znovu děkuji za ten prostý nástroj, který mi pomáhá nejen se zklidnit, ale i se spojit sama se sebou. A znovu a znovu obdivuji sílu ohně – toho v plameni, i toho ve mně.